Evropská komise vydá finální podobu tzv. taxonomie, která určí, zda jsou jádro a zemní plyn považované v EU pro investiční účely za „čisté zdroje energie“. Nejde o nařízení, co lze a nelze stavět, jak si mylně vykládají někteří komentátoři, ale o jakýsi “návod” pro investory, jaké zdroje energie jsou “dostatečně zelené” a kam tedy bude výhodné investovat. Pro Českou republiku je přitom zásadní, že se podařilo zahrnout jadernou energii, i když například Německo nebo Rakousko byly proti.
Investor Jiří Hlavenka a bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl okomentovali návrh pro projekt České zájmy v EU. Přidání jádra a plynu považují za úspěch, ale Jaroslav Míl upozorňuje na příliš přísné podmínky a pasivitu ČR v řešení cen energie.
Stanovisko Jaroslava Míla, bývalého ředitele ČEZ:
„Je úspěchem, že do taxonomie jsou zařazeny jaderné i plynové zdroje. Podmínky jsou však natolik svazující, že výstavbu těchto zdrojů bude muset v konečném důsledku zajišťovat stát. Soukromému sektoru se především s ohledem na krátkodobost a nepředvídatelnost pravidel a dlouhodobou návratnost dané investice vyplatí výstavba pouze za velmi vysokých úrokových sazeb. To vše vede k dražším energiím. Místo toho se bude orientovat na obnovitelné zdroje, protože zde investici dotuje či jinak garantuje stát a vyvolané vícenáklady na výstavbu náhradních zdrojů a stabilitu přenosu a distribuce elektrické energie zaplatí spotřebitel. Navíc současné nastavení vnitřního trhu s energií v EU vede k tomu, že naše elektřina je extrémně drahá, přestože ji dokážeme vyrobit relativně levně. Jen pro ilustraci pár čísel z období okolo 18. ledna 2022 výrobní náklady v uhelné elektrárně v ČR cca od 200 Kč/MWh, povolenka 2000 Kč/MWh, cena na trhu cca 4000 Kč/MWh. Jaderná elektrárna v ČR, SK a Francii, výrobní náklady od 250 Kč/MWh do 1000 Kč/MWh. Cena na trhu 4000 Kč/MWh. Zdražuje ji zejména nevyrovnaná bilance výroby a spotřeby elektrické energie plus výrobní mix v Německu, kde se levné zdroje odstavují. Nahrazují se pro spotřebitele dražšími zdroji a ty, co mají emise CO2 jako uhelné zdroje, se dramaticky zdražují manipulovaným trhem s povolenkami. Navíc, aby německý průmysl i za těchto podmínek zůstal konkurenceschopný, tak je největším firmám ze strany státu cena elektřiny kompenzována. Toto si ovšem ostatní státy dovolit nemohou. Paradoxem je, že emise CO2 za první pololetí roku 2021 byly v Německu vyšší než ve stejném období roku 2020. Česko již v prosinci 2021 mělo podpořit návrh Francie, Španělska, Rumunska, Řecka a Itálie, aby došlo ke změně směrnice o pravidlech vnitřního trhu s elektřinou, tedy reformě současné organizace trhu tak, aby konečný zákazník zaplatil za elektřinu cenu, která bude reflektovat náklady na energetický mix v dané zemi. Proč se tak nestalo, nevím, ale nová vláda by tento návrh měla jednoznačně podpořit. Jde o systémové řešení pro spotřebitele, jakými jsou nejen domácnosti, ale i velcí spotřebitelé. Všichni by měli mít možnost těžit z toho, co generace energetiků vybudovaly v minulých 40 letech.“
Stanovisko investora Jiřího Hlavenky:
Jak má česká vláda reagovat v nejbližších měsících a letech na směr stanovený v taxonomii? Kam má prioritně směrovat evropské peníze určené na dekarbonizaci?
„Uvolnění taxonomie pro plyn a jádro považuji za správné, přinejmenším jako dočasný či přechodný prostředek. Dle mého názoru by naše cesta měla spočívat v prodloužení životnosti stávajících jaderných bloků (např. u Dukovan je možné prodloužení na 80 let, ukazuje se, že jaderky mají při správné údržbě velmi dlouhý život), plynové či ještě lépe kogenerační plynové jednotky jsou vhodné pro rychlé výkyvy a překlenutí období nedostatku čistě obnovitelných zdrojů energie.
Peníze na dekarbonizaci musí nutně směřovat do celého vějíře využití – bylo by chybou se zaměřit jen na jednu věc. Úspěch v dekarbonizaci světa spočívá právě v tom, že se postupuje na mnoha frontách současně. Tedy budování zdrojů (slunce i vítr), fotovoltaika na střechách budov by měla být samozřejmostí, chytré sítě, bateriová úložiště (či hledání dalších možnost ukládání energie z přebytků, např. mechanické metody), a rozsáhlá řada úsporných opatření (doprava, vytápění, průmysl), zde je ještě obrovský prostor. A to jsem zdaleka nevyjmenoval vše.„
S kterými členskými zeměmi EU má česká vláda jít do koalice při dalších jednáních o evropské energetické legislativě a financích na dekarbonizaci? Kdo je naším přirozeným partnerem a jaký cíl bychom měli sledovat?
„Budeme muset hledat konsensus napříč státy EU. Nemáme zcela společné všechny energetické zájmy (tedy prostředí a podmínky) s žádnou z nich, možná s výjimkou Slovenska či Maďarska, ale některé máme více společné s Německem, jiné s Francií, jiné s Rakouskem. Umění vyjednávat po mnoha liniích současně bude klíčové. Nejsem si ale jistý, zda po ustoupení z pozic i kvalitního personálního vybavení, místy dokonce ignorování pan-evropské problematiky či stavění se do role věčného potížisty způsobené dvěma minulými vládami nebude příliš velkou překážkou. Tohle napravit zabere roky.“