Státy Evropské unie opět řeší migraci a azylovou politiku. A svoji roli by mohli aktivněji sehrát i Češi. Mohli bychom například pomáhat s navracením migrantů zpět do vlasti. Naši policisté však na hranicích Unie slouží už nyní. Jedním z nich byl letos na jaře i Jiří Ulehla.
Když v únoru tohoto roku, na počátku pandemie koronaviru, turecký prezident Recep Tayyip Erdogan oznámil, že otevírá uprchlíkům bránu do Evropy, zaplavily svět dramatické záběry z řecko-turecké hranice. Davy lidí na nich na policisty na řecké straně házejí zapálené kusy dřeva, lahve a kamení. Policisté se brání slzným plynem, občas se do tmy ozve volání o pomoc. Málo se ví, že uprostřed těchto nepokojů stáli vedle svých kolegů z ostatních evropských zemí i čeští policisté, kteří sem byli vysláni v rámci celoevropské policejní spolupráce. Byl mezi nimi i Jiří Ulehla, pořádkový policista z Moravskoslezkého kraje. Co ho na misi přivedlo? A jaké zážitky si z hlídání evropské hranice odváží? A jsme schopni Evropě v případě potřeby pomoci?
Profil: pprap. Mgr. Bc. Jiří Ulehla (35 let)
- SPJ KŘP Moravskoslezského kraje
- Ženatý, má čtyřletou dceru a malého postiženého chlapce v pěstounské péči.
- Sloužil půl roku na řecko-turecké hranici v rámci Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) jako velitel jednotky rychlého nasazení RAPID.
Televizní záběry z řecko-turecké hranice letos na jaře připomínaly válečné operace. Bylo to skutečně tak horké?
Záleží, jak kdy. Třeba ráno na nás přes plot migranti přátelsky mávali, v noci se ale vše změnilo a z jejich strany na nás padaly kameny a lahve od přesnídávek. Střežili jsme kilometr hranice v osmihodinových službách v plném protiúderovém kompletu. Museli jsme mít i plynové masky, protože ve vypjatých situacích z obou stran létaly granáty se slzným plynem. Situace nebyla vždy jednoduchá, ale měli jsme ji pod kontrolou.
Na co jste přitom myslel? Měl jste strach?
Dokážu se od těchto pocitů oprostit, neberu si útoky osobně. Sloužím u policie už 15 let. Za tu dobu jsem zvyklý, že nás někteří lidé v civilu vnímají negativně. Během let jsem musel zvládat řadu zátěžových situací, například oznamovat úmrtí v rodině, nebo několik hodin hlídat mrtvá těla. Je to náročné, ale člověk si časem získá odstup. Běžní lidé mi často říkají, že by to nevydrželi.
Je v tom i trochu adrenalin?
Samozřejmě. Když vás uhodí kámen do přilby, pořádně to luskne. Člověk si uvědomí, že jde do tuhého. Navíc máte kolem sebe oblaka slzného plynu, nebo za plotem někdo zapálí strom, který shoří a s žuchnutím spadne.
Čím si vysvětlujete rozdíl v chování migrantů ve dne a v noci?
Nejlépe se chovali, když přijela média. K plotu přiběhly děti, mávaly a chovaly se mile. Mimo kameru ale vznikaly nepříjemné momenty. Stalo se mi, že jsem měl na svačinu toasty, skupinka žen mě o ně prosila s tím, že mají hlad. Tak jsem jim je podal jsem skrz plot, oni se na ně podívaly a zahodily je.
Jak si takové chování vysvětlujete?
Ti lidé jsou v podstatě chudáci. V jejich domovské zemi jim lžou, že se v Evropě všichni mají skvěle a že tu vše dostanou. Rodina se složí na peníze pro pašeráky, kteří je přepraví k evropským hranicím. A tady narazí na tvrdou realitu. Ale protože nechtějí zklamat příbuzné, kteří pro jejich cestu za štěstím obětovali majetek, pošlou jim fotku s úsměvem, že už jsou v Evropě a vše je skvělé. Vzniká řetěz lží a z něj řetěz frustrací. Ve výsledku se pak někteří chovají na hranicích neurvale. Nemyslím si, že jsou všichni dobří nebo všichni špatní. Nemá smysl je házet do jednoho pytle, jak se to často dělává. Byli v patové situaci zablokovaní u hranic.
Proč jste se rozhodl nastoupit k Frontexu?
Ve skutečnosti jsem chtěl od policie odejít, protože jsem byl unavený z rutiny. Věděl jsem o možnosti sloužit u Frontexu, ale měl jsem obavy z jazykové bariéry. Nakonec jsem do toho šel a díky tomu jsem u policie zůstal. S jazykovou bariérou jsem ve výsledku problém neměl. Anglicky jsem se totiž učil od základní školy, kde jsme měli rozšířenou výuku jazyků. Navíc moje manželka žila osm let v Anglii, procvičoval jsem angličtinu i s ní.
Jak vypadal konkurz na vaši pozici? Jaké požadavky jste musel splnit?
Museli jsme mít u policie odslouženo alespoň 7 let. Prověřovala se znalost angličtiny, abychom se domluvili v mezinárodním policejním týmu, nebo mohli sepsat hlášení.
Testovala se fyzická připravenost?
Pro nasazení v jednotce Frontex – RAPID měla policie požadavek, aby šlo o policisty z pořádkových jednotek, kde se předpokládá výcvik, kondice a taky výstroj.
Pustila Vás rodina bez obav? Jak jste překonávali odloučení? Měli jste možnost nějak komunikovat?
Měli samozřejmě strach. Byl jsem mimo domov od února do září. Bylo to o to složitější, že mám 4 letou dceru a zdravotně postiženého chlapce v pěstounské péči. Navíc přišla pandemie koronaviru a žena si se vším musela poradit sama. A během mé nepřítomnosti nám zemřela babička. Pohřeb proběhl beze mě, ale s rodinou jsme se dohodli, že babička bude uložena do hrobu, až se vrátím z mise. Když je milující rodina a podpora manželky, dá se hodně věci zvládnout, i když je to někdy těžké a složité.
Jak vypadal Váš den v terénu? Bylo pro Vás těžké zvládat přírodní podmínky?
V zimě, když mise začínala, jsme sloužili v mínus pěti. V létě teploty vystoupaly ke čtyřiceti stupňům. Bohužel my čeští policisté máme tu smůlu, že naše výstroj je černá, takže to na slunci pro nás nebylo úplně jednoduché.
Jaké jste měli vybavení? A jak byste jej zhodnotil v porovnání s ostatními policisty z dalších zemí EU?
Česká výstroj byla ve srovnání s ostatními zeměmi nadstandardní. Měli jsme neprůstřelné vesty a helmy, nosiče ochranných plátů, protiúderové rukavice a plynové masky. Policejní prezídium nás vystrojilo velmi dobře, tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se o naši misi starali.
Jak vypadal kontakt s uprchlíky?
My jsme s nimi tak úplně v kontaktu nebyli, byl mezi námi plot a ostnaté dráty. Ale co do složení, tak tam byli lidé ze Sýrie, Afghánistánu, Pákistánu i z Afriky. Muži, ženy i děti, různých věkových kategorií. Jednoduchou angličtinou se nám snažili vysvětlit, že nejsou teroristé a že se k nim Turecko chová špatně. Zajímavý moment nastal, když jednoho dne turecké bezpečnostní složky uprchlický tábor vyklidily. Trvalo to pouhých 6 hodin. To mi přišlo hodně zvláštní, ale nedokážu posoudit, co za tím bylo.
Takže ve chvíli, kdy se Turci dohodli s Evropskou unií, přestali používat uprchlíky jako nátlakový prostředek a během pár hodin je odvezli. To znamená, že jejich bezpečnostní síly, pokud chtějí, mají dostatek sil na zvládnutí uprchlíků, je to tak?
Z toho, co jsem viděl, bych řekl, že turecké bezpečnostní jednotky tu sílu rozhodně mají. Vyklízení navíc dělali dost nevybíravým způsobem. Kdybych takto postupoval v Česku, byl bych dávno v civilu a budu stíhán za trestný čin.
Evropská komise zveřejnila návrh nové migrační a azylové politiky. Jeho součástí je možnost členských států vybrat si, zda se zapojí do přijímání uprchlíků, nebo naopak do jejich navracení do zemí původu. Vzhledem k vaší profesi a zkušenostem bych se chtěl zeptat, zda-li podle vás máme dost síly na efektivní zachytávání a navracení běženců?
Tu sílu a vybavení rozhodně máme, na zemi i na moři. Je ovšem na politicích, aby nastavili efektivní systém pro vyřízení azylových žádostí a navracení odmítnutých běženců.
Jak fungovala spolupráce s řeckými policisty? Byli na místě policisté z dalších evropských zemí?
Řekové byli rádi, že mají na hranicích policisty z různých zemí Evropské unie. Garantovali jsme, že ochrana hranic je profesionální a nedochází k porušování lidských práv. Velel jsem jednotce, kde se prostřídali Litevci, Finové, Rumuni, Slováci a Poláci. Frontex byl s námi spokojen, dokonce poslal našemu týmu děkovný dopis, což běžně nedělají.
Mnohonárodnostní složení našich jednotek neumožňovalo tvrdit, že jde o konflikt mezi řeckým a tureckým národem. Řečtí policisté se k migrantům chovali korektně, neviděl jsem nikdy žádné násilnosti. Taky uměli dobře anglicky.
Jak probíhala spolupráce uvnitř Frontexu?
Na místě zcela hladce. Vytvořili nám dobré zázemí, mimo jiné klimatizovaný kontejner pro odpočinek během služby. Trochu se ale zdržovala komunikace s centrálou ve Varšavě. Byl jsem také na ostrově Lesbos, kde je uprchlický tábor Moria. Jsem rád, že jsem situaci viděl na vlastní oči, protože média nepopíší všechno věrně. Můj pocit je, že úředníci, kteří se starají o migranty, by měli mít k dispozici silnější policejní jednotky. Kvůli udržení pořádku i vlastní ochraně. Přijde mi, že tam neměli skoro nic.
Našel jste si v mnohonárodním sboru kamarády?
Rozhodně. Jsem domluvený s finským a slovenským kolegou, že se naše rodiny navštíví. Je skvělé, že člověk pozná lidi z různých zemí a dozví se, jak žijí.
Nedolehla na vás po čase ponorková nemoc?
Musím říct, že vůbec. Možná to bylo i tím, že každý měl vlastní ubytování, měli jsme dost soukromí. Naše vztahy zůstaly po celou dobu přátelské, užili jsme si i legraci, utahovali jsme si jeden z druhého. Jako velitele mě však jednoznačně respektovali, přestože jsem měl jednu z nejnižších hodností.
Seznámili jste se s místními? Čím se odlišoval jejich životní styl od našeho?
Viděl jsem, že řecké rodiny tráví hodně času pospolu, navštěvují večer restaurace a kavárny a nikam nespěchají. Když jsme jeli do služby, mávali nám. Byli vděční, že je chráníme. Dávali nám malé dárky, na Velikonoce třeba vajíčka a jejich pálenku ouzo.
Jel byste zas?
Pojedu rád, pokud mě vyšlou. Umožňuje mi to vystoupit z rutiny, poznat jiné lidi a jiný styl práce. A zažít situace, které se v Česku zažít nedají.